Neskuhrám a nezávidím

Na základě mých rodičů, příbuzných a známých vím již od mládí, že živod důchodce v reálném socialismu nebyl procházkou růžovým sadem. Měnová reforma v roce 1953 je okradla o celoživotní úspory a životní pojistky. Kolektivizace zemědělství o výměnky. Zákon 40/1959 Sb. o důchody. A tak jim zbyly jen oči pro pláč a nádenická práce až do konce života. Totéž čekalo i mne, když jsem byl po příchodu vstupců v roce 1968 vyhozen z práce a můj měsíční příjem klesl téměř na polovinu. Živili jsme s manželkou dva nezletilé syny a tak jsme se museli zříci mnoha věcí, které byly pro jiné rodiny samozřejmostí. Neměli jsme nikdy auto ani chatu a dovolenou jsme směli trávit poue v Československu. Přesto jsme nikdy nezatrpkli a nikomu nezáviděli. Synové postupně dospěli a během dospívání jsme je naučili nespoléhat na naši finanční podporu. Po jejich odchodu z domu se toho mnoho nezměnilo, protožr jsme se začali blížit důchodovému věku. Již tehdy jsme si spočítali, že náš důchod bude přibližně o polovinu menší než naš čistý měsíční příjem. Začali jsme si tedy postupně zvykat a část příjumů jsme si ukládali na přilepšení k důchodu. Velmi se nám to hodilo, protože v roce 2002 jsme si museli koupit byt, ve kterém bydlíme již 40 let. Důchod nám od začátku stačilna skromné, ale slušné živobytí, protože nekouříme, nemáme auto ani chatu a nemusíme finančně podporovat své syny. Ti naopak sem tam přilepší nám. Dokonce jsme si až do loňského roku mohli dovolit i sem tam nějaký ten výlet a dovolenou i v zahraničí kam nás dříve bolševici nepustili. Od letoška to už nejde. Ne proto, že bychom něměli peníze, ale nohy přestaly sloužit a tak se každý ploužíme pomocí dvou francouzských berlí. Ale i tak žijeme spokojeně, protože nezávidíme těm, kteří mají vice. Zvláště pak nezávidíme ministrům, poslnacům a senátorů. Naopak těm, které jsme volili, bychom za jejich záslužnou práci přáli mnohem více. Myslíme si, že situace důchodců není tak zlá, jak tvrdí populisté z různých důchodcovských spolků, které rostou jako houby po dešti. Je třeba jen rozumně žít a umět si odříci to co není životně důležité. Hlavně aby nám sloužilo zdraví a byli jsme co nejdéle soběstační, byť jsme už méně pohybliví.