Rozloučení s rokem 2006

Když se dívám zpět na průběh roku 2006, usazuje se mi v ústech podivná hořkost. Nejenže padají letadla, potápějí se lodi a přicházejí jiné katastrofy, ale přímo zde, u nás v Česku, život probíhal a probíhá poněkud podivně. Vše, kvůli čemu velká část občanů cinkala klíči, se k nám pomalu vrací. Nejhorší na tom je, že tento návrat už nikoho příliš nerozčiluje, nevzrušuje, nezajímá. Velká část mladé generace má zájem jen o to, jak urvat kus žvance, poněvadž dnes se ho dá urvat i velký kus. Střední generace má máslo na hlavě a tak raději mlčí. No a my staříci? My už nemáme sílu tomu všemu vzdorovat.
Naši zem začíná stále více ovládat hejno křiklounů, kteří ztratili stud, ale nejspíš ho ani nikdy neměli. Hejno křiklounů, kterým nevadí použít cokoliv k tomu, aby se stali většími, významnějšími a nezapomenutelnými. Takovým lidem, samozřejmě, ta rudá či oranžová část voličů nadšeně tleská a také je volí. A my ostatní? My je, bohužel, tleskat a křičet necháváme. Mně, šestasedmdesátiletému staříkovi, je z toho na konci roku velice smutno.