Je mi 77 a manželce 76 let. Žijeme v malém městečku s méně než osmi tisíci obyvatel. Základní lékařskou službu máme zajištěnu (obvodní lékař, zubní lékař, oční lékař, chirurgická ambulance, rehabilitační lékař, interní lékař, gynekolog, rentgenolog, dětský lékař, neurolog, alergolog). V loňském roce se nám podstatně snížila pohyblivost, takže se oba pohybujeme trvale pomocí dvou francouzských holí. Proto využíváme i pomoci od místní Pečovatelské služby. Žijeme v rámci těchto možností celkem spokojeně. Je zde dokonce klub důchodců, ale s tím, je problém v tom, že se v něm sdružují převážně zarytí členové KSČM, kteří se vzorně doplňují ve vzpomínkách na „reálný“ socialismus a v nadávání na současné poměry. Přitom to jsou většinou bývalí důstojníci s důchody vyššími jak dvanáct tisíc, takže jsou proti ostatním důchodcům úplní boháči. Nemohou však rozhodovat o osudech sousedů, jako tomu bylo do roku 1989 a to jim chybí. Takže jedinou naší zábavou je čtení, poslouchání rozhlasu a sledování televize. Já mám ještě možnost vyžít se na počítači, protože jsem se živil programováním více jak třicet let před odchodem do penze.
Mnohem hůře jsou na tom penzisti z okolních obcí. Ti musejí za každým ošetřením či rehabilitací dojíždět do našeho městečka. Pravidelně se s těmi lidmi setkávám v rehabilitační ordinaci, kam chodím každé pondělí a čtvrtek. Nejenže je každá cesta autobusem stojí značné peníze (z nejbližší obce zaplatí za cestu tam a zpět 12,- Kč a z té nejvzdálenější 44,- Kč), ale je to při dnešních autobusových a vlakových spojích také velká ztráta času. Dalším jejich problémem je, že tam neexistuje žádná pečovatelská služba a tak jsou závislí pouze na sousedské pomoci.
Všechny tyto problémy pražané nebo lidé z krajských měst pochopitelně neznají. Na univerzitu třetího věku není ani pomyšlení. Stejně tak na návštěvu divadelních představení, koncertů, nebo kina. Nevím jak lidé, žijící v malých obcích a pobírající příspěvek na bezmocnost, budou tento příspěvek vyúčtovávat, jak o tom uvažuje ministr Nečas.
2024 ©