První je zkušenost mé matky.
V útlém mládí jí zemřeli rodiče a jedna z jejích tet, velmi zbožná učitelka, ji ještě za starého Rakouska dala do kláštera. Protože nepřinesla věno, musela v klášteře dřít od rána do večera, zatímco její "sestry" z bohatých rodin měly, díky věnu, které klášteru přinesly, řadu privilegií. Naštěstí byla ještě druhá tetička, která ji z kláštera včas odvedla a nechala vystudovat. Na základě těchto zkušeností a zkušeností mého otce, které popíši v následujícím odstavci vystoupila z církve "svaté", jak ji nazývala.
Druhá je zkušenost mého otce.
Po návratu z Ruských legií se odebral, na přání své matky (mé babičky) ke zpovědi. Po vyzpovídání, mu zpovídající kněz řekl, že na jeden smrtelný hřích - zradu císaře pána útěkem do ruského zajetí a vstupem do legií - zapomněl . Tak vystoupil z církve.
Třetí je zkušenost mé sestřenice.
Její manžel byl jedním z právních zástupců pražského Arcibiskupství a staral se především o církevní majetek. Byl také nositelem několika církevních vyznamenání. Co se s ním a mojí sestřenicí stalo po "Vítězném únoru 1948" nemusím popisovat. Stačí napsat, že padesátá léta oba prožili v různých komunistických kriminálech a po návratu "domů" žili z ruky do úst, zatímco jejich movitého i nemovitého majetku si užívali komunističtí mocipáni. Když jí manžel zemřel a ona se octla v úplné bídě, obrátila se o pomoc do Vatikánu a ti napsali: " milá sestro, církev je chudá a nemůže ti pomoci, budeme se za Tebe modlit." Tak i ona, ač z velmi zbožné rodiny, po této odpovědi vystoupila z církve a když zemřela, nechala se zpopelnit.
Čtvrtá je zkušenost moje.
Po listopadu jsem si myslel, že se tato církev poučila a změnila. Její skuty však svědčí, že se tak, bohužel, nestalo. Proto nevěřím, že se tak někdy stane. Nikomu přesvědčení o svatost kterékoliv církve neberu, ale sám jsem je natrvalo ztratil. Věřím si v Boha po svém. Nepotřebuji k tomu ani kněze, ani společné modlitby, natož masová shromáždění věřících. To však neznamená, že odsuzuji ty věřící, kteří ke své víře v Boha toto potřebují. Každý jsme jiný. Proto bych byl rád, kdyby ta jinakost byla dopřána těch několik let, která mi na tomto světě zbývají, i mně.
Závěr
Končím citátem od Jana Masaryka, který je mým velkým vzorem a kterého jsem měl tu čest poznat osobně. „Církve mi moc připomínají politické partaje. Každá hlásá, že je samospasitelná. Já mám svoje náboženství. Možná, že by nebylo dobré pro druhé, ale pro mne je dobré.“