VZPOMÍNKA NA KVĚTEN 1945

Napsal Penzista.bloger.cz (») 5. 5. 2007, přečteno: 801×
Nadrazi.jpgV květnu roku 1945 mi bylo necelých 15 let. Žil jsem se svými rodiči na nádraží v malé osadě Dolní Cetno, která je dodnes součásti obce Niměřice. Na začátku školního roku 1944/45 nám zavřeli v Mladé Boleslavi Obchodní akademii, kam jsem měl nastoupit do prvního ročníku, a tak jsem pracoval jako „pomocný dělník“ v kanceláři místního cukrovaru. 5. května byla, jako dnes, sobota. Po příchodu do práce mi disponent pan Turina řekl: „Válka se chýlí ke konci. Tak už není nutné abys v pondělí přišel do práce. Užij si trochu volna, než znovu začne škola.“.

Když jsem přišel v poledne domů na oběd ozvalo se z rádia volání pražského rozhlasu o pomoc a začalo památné Pražské povstání. Maminka rychle ušila z protektorátní vlajky vlajku československou a otec ji vyvěsil na stožár před nádraží. Ve cukrovaru začali organizovat hlídky, které měly varovat lidi v případě, že by se objevili němečtí vojáci. Ze školy se začali stěhovat „národní hosté“ (Němci z východu). Těch nám bylo docela líto, protože to byly ženy s dětmi. Zato jsme byli velmi rádi, že zmizel Herr Steinhardt, říšský správce velkostatku v Horním Cetně. Když jsme se dověděli, že jeho auto rozstříleli někde u Plzně tak se nám ulevilo. Byl to trest za jeho šikanování lidí v obci.

Ve dnech 6.-9. května jsme s napětím sledovali hlášení rozhlasu o situaci v Praze. S kluky jsme se také toulali po okolí a hledali něco zajímavého, co odhodili němečtí vojáci, kteří tudy před týdnem projížděli nebo procházeli. Někteří dospělí pobertové otevřeli vozy se zásilkami z východní fronty, které byly od 25. února 1945 (zajímavá shoda s rokem 1948?!) deponovány po celé trati ze Skalska do Chotětova. Pouze kolejiště před staničními budovami byla volná. Také kopec do Strenic se stoupáním 25 promilí byl volný.

Když 9. května vjely do Prahy tanky Rudé armády, tak jsme si zhluboka oddychli. Netrvalo však dlouho a bylo nám ze všech dnů nejhůře. V odpoledních hodinách bombardovala německá letadla, bez rozlišovacích znaků, Mladou Boleslav. Během náletů se otáčela nad naší osadou. Při posledním přeletu, pravděpodobně návratu na letiště v okolí Ralska, svrhla 10 dvousetkilových bomb do prostoru našeho nádraží. Jedna z bomb dopadla na první kolej. Štěstím v neštěstí bylo, že dopadla přímo na kolejnici a vybuchla dříve než se zabořila do země. Tlaková vlna sice rozbila okna a strhla státní vlajku a střepiny poničily omítku a rozbitými okny na straně do kolejiště se dostaly do kanceláře, čekárny, lampárny a obytných místností. Větší škody však nenadělala. Přesný čas dopadu bomby 19:40 hod. bylo možné zjistit na zastavených hodinách v kanceláři. Po jejich spuštění se zjistilo, že jedna malá střepinka vletěla do hodin ve chvíli, kdy bylo kyvadlo vychýleno mimo střed. Když hodiny stály a kyvadlo bylo v klidové poloze, tak nebyla vidět. Velké štěstí měly moje matka a sousedka s dcerkou, které se pohybovaly po nástupišti a sledovaly otáčející se letadla. Odešly v okamžiku, kdy moje matka prohlásila, že se letadla chovají nějak divně. Sotva prošly čekárnou a v zadní části domu zabočily ke svým bytům, tak bomba dopadla. Pevné zdi domu je zachránily. Otec, soused a já jsme byli mimo nádraží. Pouze jsme viděli kam bomby dopadají. Umíte si jistě představit jak jsme byli šťastní, když jsme doběhli na nádraží a zjistili, že jsou všichni naši drazí v pořádku.
Popisek obrázku
Popisek obrázku
Ostatní bomby dopadly do louky a do lesa kolem nádraží. Uudělaly pěkné krátery, poničily řadu smrků, ale nikoho však nezabily. Nejenom my, ale celá obec a vlastně celé údolí Strenického potoka mělo obrovské štěstí, že bomby nedopadly na konci stanice na vozy se zásilkami z východní fronty. Mezi nimi stály tři a na každém byly tři kameninové cisterny s chlorem. Jak by to dopadlo kdyby byly zasaženy nechci ani domyslet.
Po těchto zážitcích jsme 10. května s radostí vítali Rudou armádu když konečně dojela do Mladé Boleslavi a také k nám. V té době to byli pro nás osvoboditeli. Američany jsme, pod vlivem tehdejší propagandy, neměli moc v lásce, protože stáli v Plzni a nepřišli Praze a dalším městům na pomoc. To, že jako čestní spojenci pouze striktně dodržovali dohodu se Sověty nám došlo až mnohem později.

Tolik vzpomínka, tehdy skoro patnáctiletého kluka, dnes už téměř sedmasedmdesátiletého starce, který se nediví, že se o tuto dobu zajímá málo lidí. Vždyť těm, co se narodili na konci války a nemohou si z ní nic pamatovat, je dnes více než šedesát roků. Nemalou roli sehrálo i povinné oslavování „osvoboditelů“ a zatajování mnoha informací o skutečném průběhu druhé světové války. Jenom se bojím toho, že nebudou-li se mladší generace nadále zajímat o historii, budou si ji muset zopakovat v reálu. Pravděpodobně za mnohem horších podmínek.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Ivoš z IP 213.168.177.*** | 7.1.2010 15:03
Je zajímavé číst pojednání z míst, kde jsem vyrůstal. Sice jsem se narodil až po válce, ale otec je zhruba váš ročník. Ještě máme doma schované střepiny z jedné dopadlé bomby.
Nevím v jakém roce jste bydlili na nádraží, ale za mě tam bydleli Luňákovi.
Moc pěkné počtení.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a osm